Peer mentoři České asociace paraplegiků - CZEPA

 


 

Aleš Černohous

Narodil jsem se v roce 1975. V roce 2000 na mne v jednom z londýnských parků spadl strom. Bylo mi 25 a poraněná mícha v bederní oblasti L1-2 mne vystřelila do života trochu jiným směrem, než jsem plánoval. Vzápětí jsem absolvoval dlouhou rehabilitaci a pak týden s Kontakt BB, kde jsem se znovu naučil plavat. Díky vzdělávacím kurzům v Centru Paraple jsem se začal věnovat počítačové grafice, k tomu jsem připojil svůj koníček fotografování a těmto věcem se profesně věnuji i nyní. Svojí ženu Hedviku jsem poznal až na vozíku a máme spolu tři krásné dcery. Krom fotografování rád cestuji, poznávám přírodu a ve svém rodné Děčíně spolupracuji s městem na odstraňování bariér. Ani ve snu by mne nenapadlo, co všechno jde i na vozíku. Moc rád to pomohu objevit i vám.
 

 

Hana Doležalová

Pocházím z Krkonoš, z Vrchlabí. V roce 2010 jsem spadla z kola při závodě na mistrovství světa v MTBO. Poranila jsem si páteř a důsledkem je míšní léze ve výšce Th4. Od té doby se pohybuji na vozíku. Protože jsem v době úrazu studovala na vysoké škole, bylo pro mě důležité se po tři čtvrtě ročním „kolečku“ rehabilitací – spinální jednotka – RÚ Kladruby – Paraple, vrátit k rozepsané bakalářce a školu dokončit. Zároveň jsem začala zkoušet, jak dál. Byly to hlavně sportovní aktivity, ve kterých jsem našla zalíbení a svým způsobem návrat ke svobodnému pohybu – handbike, lyžování na monoski, na běžkách pro sedící, jachting, trail-o, plavání, vodní lyžování, badminton… Snažím se vidět sklenici spíše poloplnou, takže úrazu vděčím za své první samostatné bydlení, auto, atd. Nyní jsem ze všeho nejvíce v roli mámy a společně s mým mužem vychováváme prozatím jednoho syna. I o tyto zkušenosti se s vámi ráda podělím a pomohu vám hledat vaši vlastní cestu životem.

 

 

Jan Matoušek

Narodil jsem se  v roce 1985 ve Znojmě, kde stále žiji se svojí ženou a třemi pejsky. V roce 2003, když mi bylo čerstvých 18 let, jsem měl autonehodu, při které jsem ochrnul. Poranil jsem si páteř a míchu v hrudní oblasti Th6 - 8. Po pobytu na spinálce v Brně jsem téměř ¾ roku strávil na rehabilitaci. Pomalu jsem se ztotožňoval se svým zdravotním stavem. Pravý návrat do reality ale přišel po návratů domů. Začal jsem se opět snažit plně fungovat. Ohromnou podporu jsem měl v rodině a kamarádech. Ale přesto to bylo těžké. Tím největším ,, nakopávačem¨ byl pro mě sport  a později zaměstnání, při kterém jsem si dálkově dodělal střední školu a maturitu. Sport mi dodával a stále dodává motivaci, je pro mě seberealizací, učí mě cílevědomosti. Hraji vrcholově para hokej, hájím barvy Zlína a mam tu čest i reprezentovat naši zemi. Díky tomu poznávám skvělé lidi s podobnými osudy, ale i cestuji po světě. Jsem hrdý, že jsem peer a jsem rád, že díky své osobní zkušenosti mohu pomoci někomu dalšímu.

 

Jan Mikeska

Narodil jsem se roku 1985. Po skoku do vody a následném poranění míchy jsem na vozíku. Úraz se mi stal v roce 2008 a míchu jsem si poranil v krční oblasti C5. Po operaci jsem strávil téměř půl roku rehabilitací v rehabilitačním ústavu Hrabyně a pak v lázních.  Znovu jsem se učil najíst, obléct, umět se sám a pravidelně starat o sebe a své potřeby. Můj návrat domů a adaptace na prostředí, ve kterém jsem fungoval před úrazem, nebyl jednoduchý. Ale díky mé rodině, která mi byla oporou a nápomocna při předělávání domu na bezbariérový a mým dobrým kamarádům jsem časem všechno zvládl. V době úrazu jsem studoval vysokou školu. Byla velmi bariérová a nebylo možné se tam vrátit. Ale našel jsem novou možnost a studoval jsem aplikované pohybové aktivity na Palackého univerzitě v Olomouci.  Nyní žiji sám v domě na jihu Moravy, spolupracuji na vývoji aplikací pro Google. Ve volném čase se věnuji  wheelchair rugby a v zimě lyžování na monoski. Jsem rád na cestách a to i těch dalekých, například na Nový Zéland.

 


Tomáš Moravik

Narodil jsem se roku 1992 v Jeseníku. Právě cestou tam jsem měl koncem roku 2011 autonehodu, po které jsem C5-C6 kvadruplegik. Po úrazu jsem byl léčen pár měsíců na Spinální jednotce v Ostravě a v pražském Motole. Tam jsem byl díky reoperaci a komplikacím spojenými s dekubity déle než půl roku. Má následná rehabilitace probíhala dalšího půl roku v Rehabilitačním ústavu Kladruby. Po celou dobu mé rehabilitace jsem se setkával s profesionálním přístupem od kvalifikovaného a zkušeného personálu z čehož těžím dodnes. Ihned po ukončení rehabilitace jsem se nastěhoval do běžného bytu v novostavbě v Praze a asi rok a půl poté jsem nabyl plné soběstačnosti. Již během této doby jsem absolvoval další rehabilitaci v Centru Paraple, našel si práci v České asociaci paraplegiků – CZEPA a začal se věnovat rugby vozíčkářů. Nyní žiji v Olomouci a ve svém volném čase se aktivně věnuji převážně hudbě, sportu a dobrovolně působím v European Spinal Cord Injury Federation.

 

Marie Nahodilová

Mým domovem je v současné době Jihlava. Narodila jsem se v Třebíči roku 1972. Mezníkem v mém životě se stal rok 2009, kdy jsem při drezúrním výcviku s vlastní klisnou Linde vyletěla ze sedla, zády na hranu betonového sloupu. Poraněním 12. hrudního obratle a čtyřmi bederními však diagnóza nekončila. Krátce po pádu se k poraněné páteři přidružila i akutní klíšťová encefalitida a s ní ztráta funkčnosti levé poloviny těla. Téměř rok jsem strávila v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních. Domů jsem se vrátila jako člověk zraněný nejen na těle, ale i na duši. Svou nejistotu, zranitelnost a stud ze závislosti na druhých i obavy z reakcí okolí jsem schovávala za černé sluneční brýle. Od té doby jsem“ ušla“ dlouhou cestu. Pochopila jsem, že není jiné cesty než aktivní přístup k životu a odvaha postavit se čelem svému osudu i lidem kolem. Ač se to zpočátku zdálo nemožné, podařilo se mi vrátit se ke své původní profesi a již několik let pracuji jako zdravotní sestřička (co má o nějaké to kolečko navíc J) v Krajské nemocnici v Jihlavě. Miluji pohyb v jakékoli formě, ať už aktivní tanec, jógu nebo plavání. Skvělou zábavu a rehabilitaci současně jak pro tělo, tak i duši jsem objevila ve hře na klavír a zpěvu. Nikdy by mě nenapadlo, že mohu, sedíc na vozíku, koncertně zpívat a vystupovat. Hudba je mi lékem na všechny neduhy. Mou velkou láskou jsou knihy, mám je doma snad úplně všude. A také ráda maluji, hlavně portréty.



Zuzana Přibilová

Narodila jsem se v roce 1986. Na vozíku jezdím od roku 2003, kdy jsem se zranila při pádu na lyžích. Po nezbytné nemocniční léčbě jsem absolvovala 5 měsíční pobyt v rehabilitačním centru v Kladrubech, kde jsem se dostala zpět do formy a naučila základní „vozíčkářské“ dovednosti. Když jsem se ale po 8 měsících vrátila domů, zjistila jsem, že „být na vozíku“ znamená mnohem víc… Velkým pomocníkem v návratu do života, kromě skvělé rodiny a přátel, pro mě byl sport, kterému jsem se hodně věnovala od dětství. Naskočila jsem zpět do kolotoče pravidelných tréninků, jen jsem gymnastiku vyměnila za plavání, a postupně jsem začala objevovat další aktivity, které si s vozíkem nevadí. Už na vozíku jsem dokončila gymnázium a vysokou školu, a získala také první pracovní zkušenosti. A dnes žiji v Praze a pracuji jako personalistka ve stavební společnosti, hraji florbal za Tatran Střešovice a českou reprezentaci. Na plno si užívám život s dlouholetým partnerem Tomášem a těším se na svou novou roli peer mentora…